Je třeba zdůraznit, že respekt, soucit a láska ke všem formám života, je pro člověka a planetu Zemi nejcennější hodnotou. Nikdo nemůže tvrdit, že hodnota života a právo na život je u člověka s vyšší inteligencí větší, než u člověka s inteligencí menší, ale je nepochybně stejná. Je tedy zřejmé, že stejnou hodnotu života mají i ostatní bytosti na této planetě, od kterých se lišíme především inteligencí. I tyto bytosti touží po životě, svobodě, mláďatech, prožívají radost a mají své přirozené životní potřeby. I zvířata trpí, prožívají bolest, stres, když jim je ubližováno a brána svoboda či život samotný. Každý citlivý, rozumný a přemýšlivý člověk se srdcem na pravém místě dospěje k názoru, že i zvířata mají právo na život, svobodu a slušné zacházení.

Seznámíme vás na našich stránkách s tím, jak člověk zvířata zneužívá, vykořisťuje a likviduje. Chceme vás poprosit o lásku a soucit ke všem trpícím, slabým a bezbranným zvířatům. Každý člověk může změnou svých návyků velmi pomoci zmenšit utrpení na této planetě.

"Otázkou není: Jsou schopna myslet? ani: Umějí mluvit?, ale: Mohou trpět?"

Filosofie práv zvířat

K nejdůležitějším otázkám ohledně zvířat a jejich morálního statutu patří: Jaké je ospravedlnění nadřazenosti člověka nad ostatními tvory? Na jakých základech může člověk ospravedlnit zabíjení, pojídání, ubližování a omezování svobody pohybu nelidských bytostí? Jestliže se zvířatům nepřičítá žádný mravní význam a jsou chápána jako prostředky k dosažení cílů člověka, nenutí nás logika věci stejným způsobem snižovat morální závažnost lidí, kteří nedosahují určitých standardů rozumových schopností a autonomie, jako jsou například mentálně zaostalí, trvalí invalidé a lidé senilní? Na jakém mravním základě bráníme názor, že životy zvířat jsou podstatně méně hodnotné než životy lidí? Můžeme připisovat zvířatům "práva", a pokud ano, tedy jak? Neutvářejí zvířata utiskovanou a vykořisťovanou skupinu, a za jakých předpokladů může takový případ nastat?

 Ačkoliv většina termínů ("práva", "osvobození", "útlak") v moderní debatě o lidském využívání a zneužívání zvířat by u našich předků vyvolávalo údiv, jádro úvah, obsažené ve výše uvedených otázkách, se objevovalo již dříve. Historik Plutarchos či neoplatónský filosof Porfyrios trvali na tom, že lidská dokonalost, arete, či "konání dobra", vyžaduje nepůsobit zbytečné utrpení jiným tvorům, lidským i nelidským. Na základě tohoto byli Plutarchos i Porfyrios filosofickými vegetariány, jejichž přesvědčení o morálním statutu zvířat vylučovalo jejich zabíjení a pojídání. Považovali vegetariánství za středobod celkového nazírání na svět, což objasňuje Plutarchovo pojednání "O jedení masa" ve spise "Moralia" a Porfyriův spis "O zdrženlivosti" (De abstinentia).

Racionalistická tradice, včetně jejích dvou klíčových postav, Descarta a Kanta, byla ve věci morální hodnoty zvířat odmítavá. Nejextrémnější je Descartův názor, že zvířata nemají žádné vědomí a nejsou o mnoho víc než pohyblivé stroje. Předpokladem absolutní propasti mezi duchem a hmotou a zařazením zvířat zcela do sféry hmoty jsou zvířata pro Descarta naprosto mimo hranice mravního a rozumového zájmu. Kant, který pracoval v rámci odlišného racionalistického systému, byl toho názoru, že zvířata si neuvědomují sama sebe a pouze slouží lidským záměrům. Postavením problému utrpení, citů a prožitků mimo oblast filosofického zájmu racionalisté zcela pustili z hlavy otázku, zda zvířata cítí či necítí bolest či zda vůbec mají nějaké pocity. Filosofický nezájem ale nevymazal soucit a první zákon proti týrání zvířat byl ustanoven v kolonii Massachusetts v roce 1641. Zákon zakázal "týrání nebo surovosti na zvířecích tvorech, kteří se obvykle chovají pro užitek člověka".

Navzdory rozhodnému racionalistickému odmítnutí se mnoho osvícenských humanistů o zvířata zajímalo. Od osmnáctého století se jednotliví filosofové i skupiny zainteresovaných osob spojovali dohromady, aby zmírnili extrémní utrpení zvířat. Někteří myslitelé pozdního osmnáctého a devatenáctého století vycházejíce z utilitaristického východiska, vrátili otázku zvířat zpět do oblasti etiky. Zásluhu na tom měl především Jeremy Bentham - "Otázka není, zda mohou uvažovat nebo zda mohou mluvit, ale zda mohou trpět". (Úvod do zásad morálky a legislativy, 1789) - a Henry Salt, jehož kniha Práva zvířat uvažovaná ve vztahu ke společenskému pokroku poprvé vyšla v roce 1892. Salt byl ve své při za ochranu zvířat neústupný a napadal veškerou praxi působící utrpení cítícím tvorům. Saltovo rané dílo Obhajoba vegetariánství ovlivnilo i tak významné zastánce vegetariánství, jako byli George Bernard Shaw a Gándhí. Společnosti pro ochranu zvířat se začaly objevovat v devatenáctém století. Získaly tisíce členů a ovlivnily kurs společenských změn a politické legislativy.

Dnešní výrazný růst rozmanitých hlasitých hnutí proti zvířecímu utrpení stejně jako mohutný návrat filosofické diskuse zabývající se zvířaty mají tedy důležité historické předchůdce. Současní filosofové, především Peter Singer a Tom Regan , trvají na racionálním předpokladu, že zvířata mají svá práva, která jsou pošlapávána. Spory v diskusi mezi obránci práv zvířat a jejich oponentů se týkají experimentů na zvířatech a farem továrního typu (též cirkusů, zoologických zahrad, sportů se zvířaty a myslivosti - pozn. DL). Přestože ligy proti vivisekci existují už dlouho, o využívání enormních počtů zvířat pro různé pokusy (odhaduje se kolem 60 až 100 milionů zvířat ročně jen v samotných USA) se tolik nevědělo, dokud čísla nezačali zveřejňovat obhájci práv zvířat. Také je neoddiskutovatelné, že ačkoli i dříve docházelo k individuální brutalitě na domácích zvířatech ze strany jejich vlastníků, až v poměrně nedávné době došlo k transformaci farem v dravé finanční koncerny, což znamená, že stovkám milionů zvířat zde chovaným je dnes upíráno elementární právo na prostor k pohybu. 

Pozoruhodným rysem moderního hnutí za osvobození zvířat je rozsah, v jakém se spojují filosofické argumenty a praktické akce. Obránci zvířat mnohem zřetelněji než jakákoli jiná společenská či politická síla odůvodňují své akce filosofickými argumenty s plnou silou jejich morálních imperativů.