Zvonek nade dveřmi zazvonil a dovnitř vtrhla malá holčička. Držela za ruku postarší dámu, jenž s úsměvem vstoupila za ní.
„Jů…“ pronesla dívenka s úžasem a její oči se rozzářily, když přelétla pohledem police plné těch nejkrásnějších panenek.
„Babi, babi! To si můžu vybrat jakoukoliv panenku budu chtít?“
Paní přikývla a posunula svou vnučku před pult.
„Ahoj. Můžu ti nějak pomoci?“ zeptal se starý prodavač a posunul si brýle na nose.
„Chtěla bych, prosím, panenku. Nejlíp blonďatou.“
Prodavač Zavedl dívenku k jednomu regálu, plného těch nejkrásnějších světlovlasých panenek.
Jedna měla růžové šaty a dva copy. Druhá studánkové oči a v ruce taštičku.
Dívenka chvíli ohromeně stála a přelétala očima po těch krásných porcelánkách.
„Můžu se podívat na támhle tu?“
Prodavač jí ochotně podal jednu panenku z nejvyšší police a dali jí ji do rukou.
Dívčin úsměv na chvíli zmizel a zadumaně si prohlížela panenku.
Dlouhé světlé vlasy lemovali její krásnou, bledou porcelánovou tvář. Měla trochu smutný výraz, ale nejvíce zaujaly oči. Nebyly takové, jaké je panenky mívají. Nebyly průhledné, skleněné a pomněnkové, ale šedivé. Bez lesku.
„Tu chci!“ vykřikla holčička a podala pannu zpátky prodavači.
„Tu? Vždyť se mračí.“
„No, ale je krásná.“
Stará paní přikývla a prodavač položil panenku na pult.
Paní zaplatila požadovanou částku. Dívka vyběhl ven s výkřikem: „Děkuji!“ a panenkou v náručí.
„Ta má krásné vlasy a ty šaty!“
Dívka položila panenku na houpačku a okolo se seběhlo několik dalších děvčat.
„A jak jsi ji pojmenovala?“
„Hm…Anna Magdaléna.“
„To je jméno jako pro princeznu.“
Dívky se nemohli na panenku vynadívat a neustále ji obdivovaly.
„Má tak krásné oči. Jako..Jéé..na mě káplo!“
Z tmavé oblohy začaly padat velké kapky a dívky se rychle rozeběhly domů.
Chudinku panenku nechaly zmoknout na houpačce.
Dívka pro panenku večer plakala a ráno hned po snídani se rozeběhla na hřiště.
Všude bylo bláto a velké kaluže. Když dívenka doběhla na hřiště, panenka tam byla, ale byla jiná. Ošklivá.
Její zvlhlé a lepkavé vlasy lemovaly obličej. No obličej, spíše směsici barev. Její namalované tváře, rty, obočí a řasy se slily do jedné velké mazanice.
Její krásné červené šaty páchly vlhkem a byla na nich trocha bláta.
Dívka vzala panenku do rukou a pak jí s odporem hodila do jedné z kaluží.
„Fuj!“ pronesla naštvaně „Ty si zlá panenka!“
Dívka se otočila a rozběhla se směrem k hračkářství
„Jů…“ pronesla dívenka s úžasem a její oči se rozzářily, když přelétla pohledem police plné těch nejkrásnějších panenek.
„Babi, babi! To si můžu vybrat jakoukoliv panenku budu chtít?“
Paní přikývla a posunula svou vnučku před pult.
„Ahoj. Můžu ti nějak pomoci?“ zeptal se starý prodavač a posunul si brýle na nose.
„Chtěla bych, prosím, panenku. Nejlíp blonďatou.“
Prodavač Zavedl dívenku k jednomu regálu, plného těch nejkrásnějších světlovlasých panenek.
Jedna měla růžové šaty a dva copy. Druhá studánkové oči a v ruce taštičku.
Dívenka chvíli ohromeně stála a přelétala očima po těch krásných porcelánkách.
„Můžu se podívat na támhle tu?“
Prodavač jí ochotně podal jednu panenku z nejvyšší police a dali jí ji do rukou.
Dívčin úsměv na chvíli zmizel a zadumaně si prohlížela panenku.
Dlouhé světlé vlasy lemovali její krásnou, bledou porcelánovou tvář. Měla trochu smutný výraz, ale nejvíce zaujaly oči. Nebyly takové, jaké je panenky mívají. Nebyly průhledné, skleněné a pomněnkové, ale šedivé. Bez lesku.
„Tu chci!“ vykřikla holčička a podala pannu zpátky prodavači.
„Tu? Vždyť se mračí.“
„No, ale je krásná.“
Stará paní přikývla a prodavač položil panenku na pult.
Paní zaplatila požadovanou částku. Dívka vyběhl ven s výkřikem: „Děkuji!“ a panenkou v náručí.
„Ta má krásné vlasy a ty šaty!“
Dívka položila panenku na houpačku a okolo se seběhlo několik dalších děvčat.
„A jak jsi ji pojmenovala?“
„Hm…Anna Magdaléna.“
„To je jméno jako pro princeznu.“
Dívky se nemohli na panenku vynadívat a neustále ji obdivovaly.
„Má tak krásné oči. Jako..Jéé..na mě káplo!“
Z tmavé oblohy začaly padat velké kapky a dívky se rychle rozeběhly domů.
Chudinku panenku nechaly zmoknout na houpačce.
Dívka pro panenku večer plakala a ráno hned po snídani se rozeběhla na hřiště.
Všude bylo bláto a velké kaluže. Když dívenka doběhla na hřiště, panenka tam byla, ale byla jiná. Ošklivá.
Její zvlhlé a lepkavé vlasy lemovaly obličej. No obličej, spíše směsici barev. Její namalované tváře, rty, obočí a řasy se slily do jedné velké mazanice.
Její krásné červené šaty páchly vlhkem a byla na nich trocha bláta.
Dívka vzala panenku do rukou a pak jí s odporem hodila do jedné z kaluží.
„Fuj!“ pronesla naštvaně „Ty si zlá panenka!“
Dívka se otočila a rozběhla se směrem k hračkářství
