Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Jůů…tolik kaštanů!“ vykřikne Terez a svalí se pod strom. Po pohledu na zem se celá rodina spustí na kolena, teda až na maminku, ta se jenom předkloní.
V hromádkách nově spadaného listí, se povaluje spousta hnědých kaštanů, který se v odpoledním slunci překrásně lesknou.
Už sama od sebe započne soutěž o nejvíce nasbíraných kaštanů a samozřejmě i o ten nejmenší tmavě hnědý drahokam.
Pod tou spoustou stromů s načervenalou korunou se nesou naše výkřiky a čísla, jak se snažíme trumfnout ostatní.
Právě se kochám zajímavým tvarem svého super-mini-kaštanu, když dostanu ránu do hlavy.Od mé tvrdé palice se odrazí malý kaštánek a líně skočí do trávy .
Bez rozmyšlení popadnu první věc, co mám po ruce (což je samozřejmě můj super-mini-kaštan, chudák) a mrštím ji po střelci.
Zachvěli už vzduchem lítá spousta sieně pálených kuliček a já se snažím ukrýt za stromy.
Všech civilistů, kteří se náhodně připletli do bitevního pole, je mi upřímně líto. Ale válka je válka a někdy jsou zasaženy i nevinné duše.
Munice by nám asi těžko došla, takže palbu ukončí až pohled na hodinky.
Nesnáším čas…
Mám ráda kaštany…
Miluju život!!!