„Čau!“
„Tak ahoj v úterý.“
„Úterý vem čert, nevim, jestli to rozdejchám. Taková potupa!“ zamávám jí a přejdu na druhý chodník.
Můj obraný systém proti dlouhému loučení a společnosti při pajdání do doupěte.
Kdo to kdy viděl, vystupovat v neděli večer. Co já mohla touhle dobou dělat. Třeba být s ostatníma z rodinky na návštěvě u těch známech z Roudnice. U těch, co mají toho pěkného kluka a čtyři auta. A nesmím opomenout vilu v Německu.
Jo, jo. Při takových myšlenkách se musím usmát. Právě si počínám jako klasická materiální dívka. Ale co si budu namlouvat, to prostě činí toho výrostka ještě krásnějším a ne že ne. Rychle musím tyhle myšlenky zahnat nebo se začnu smát nahlas. I když tady by to nikomu nevadilo, je tu vyloženě mrtvo.
Je už tma a nebe je beze hvězd. Když pomyslím na tu cestu co mně čeká, musím se otřást. Kolik může být? Půl devátý, devět?
Popravdě, docela se bojím. Ulice je prázdná, jen se tu a tam mihne nějaký stín.
Revoluční už osvětluje jenom pár lamp, které zatím odolali místním chuligánům. Právě tu projelo jedno auto, takže dopravní špička. Na hlavní ulici je tu ticho jak v hrobě. No teda, při tomhle přirovnání mi běží mráz po zádech.
Začíná mi být i zima na prsty u nohou, což vypadá na přízemní mrazíky.
Je zvláštní na co všechno člověk myslí při cestě domů, když se nemůže kochat krásou hvězd.
Ve vzduchu je cítit kouř. Asi si někdo dělá buřty. Z člověka, nebohého dítěte nebo jenom z prasátka.
Kostým už vláčím po zemi a nesmírnou radostí se dotáhnu na konec ulice. Zvednu hlavu a nad naší ulicí svítí hvězdy! Tři malinký hvězdičky na tmavým nebi! S radostí se rozběhnu k baráku, překračujíc černou kočku.
Pátek 13. byl jedním z nejkrásnějších dnů v mim životě, nad domem visí z nebe hvězdy a zem s zatím nepropadla. Tak proč bych se zatraceně bála černý kočky přes cestu?
„Tak ahoj v úterý.“
„Úterý vem čert, nevim, jestli to rozdejchám. Taková potupa!“ zamávám jí a přejdu na druhý chodník.
Můj obraný systém proti dlouhému loučení a společnosti při pajdání do doupěte.
Kdo to kdy viděl, vystupovat v neděli večer. Co já mohla touhle dobou dělat. Třeba být s ostatníma z rodinky na návštěvě u těch známech z Roudnice. U těch, co mají toho pěkného kluka a čtyři auta. A nesmím opomenout vilu v Německu.
Jo, jo. Při takových myšlenkách se musím usmát. Právě si počínám jako klasická materiální dívka. Ale co si budu namlouvat, to prostě činí toho výrostka ještě krásnějším a ne že ne. Rychle musím tyhle myšlenky zahnat nebo se začnu smát nahlas. I když tady by to nikomu nevadilo, je tu vyloženě mrtvo.
Je už tma a nebe je beze hvězd. Když pomyslím na tu cestu co mně čeká, musím se otřást. Kolik může být? Půl devátý, devět?
Popravdě, docela se bojím. Ulice je prázdná, jen se tu a tam mihne nějaký stín.
Revoluční už osvětluje jenom pár lamp, které zatím odolali místním chuligánům. Právě tu projelo jedno auto, takže dopravní špička. Na hlavní ulici je tu ticho jak v hrobě. No teda, při tomhle přirovnání mi běží mráz po zádech.
Začíná mi být i zima na prsty u nohou, což vypadá na přízemní mrazíky.
Je zvláštní na co všechno člověk myslí při cestě domů, když se nemůže kochat krásou hvězd.
Ve vzduchu je cítit kouř. Asi si někdo dělá buřty. Z člověka, nebohého dítěte nebo jenom z prasátka.
Kostým už vláčím po zemi a nesmírnou radostí se dotáhnu na konec ulice. Zvednu hlavu a nad naší ulicí svítí hvězdy! Tři malinký hvězdičky na tmavým nebi! S radostí se rozběhnu k baráku, překračujíc černou kočku.
Pátek 13. byl jedním z nejkrásnějších dnů v mim životě, nad domem visí z nebe hvězdy a zem s zatím nepropadla. Tak proč bych se zatraceně bála černý kočky přes cestu?